Jak přímá byla vaše cesta k Vltavské filharmonii?

Od 90. let jsem organizoval největší koncerty v Česku. A viděl jsem přitom, že tady takové akce nejdou připravit bez neustálého dělání kompromisů a řešení zbytečných problémů vyplývajících z nedostatků v sálech a místech konání. Když se na přelomu tisíciletí stavěla O2 aréna, byla to pro mě příležitost, jak to aspoň trochu změnit. Moderní sál čistě pro klasickou hudbu tu ale pořád chyběl, nároky se přitom dramaticky změnily a změnila se i očekávání posluchačů.

V čem bude Vltavská filharmonie jiná od stávajících sálů?

Zásadní myšlenkou bylo, aby Vltavská filharmonie žila s městem a jeho obyvateli a přiblížila jim klasickou hudbu – tak jako třeba v Hamburku. A proto musí žít nepřetržitě, 24 hodin denně7 dní v týdnu a aby budova Vltavské filharmonie nebyl jen koncertní sál. Konečně tu bude místo splňujícího všechny soudobé potřeby. A nebudou to jen hudební sály. Ale i kreativní hub, knihovna, zkušebny, studovny, restaurace, kavárny, terasy umožňující setkávání lidí… To dá čerstvý impuls nejen nejbližšímu okolí, které se navíc v nejbližší době začne výrazně měnit, ale i celé Praze.

Mohla by se Vltavská filharmonie stát podobným symbolem jako kdysi Národní divadlo? 

Od začátku projekt chápeme jako národní. I proto je v názvu řeka Vltava, jako symbol naší země. Určitě bychom chtěli, aby lidé projekt nevnímali jen jako ryze pražský, ale aby Vltavská filharmonie byla celonárodním projektem. Něčím, na co budou všichni Češi hrdí. V tom je ta paralela trefná. A od lidí cítíme obrovský zájem a nejen od Pražáků, což je pro nás obrovský stimul projekt posouvat dál.

foto Tomáš Krist